Nechce se mi psát Krimmlské vodopády, protože to vypadá divně. Krimmler Wasserfälle vypadá líp, ale je to německy. Stejně to všichni vyslovují jako "Krimelské vodopády". Ale to je zase špatně. Takže píšu vodopády Krimml. Každopádně jsme je navštívili minulý týden. Několik autobusů německých důchodců v bílých teniskách vyjelo též. Lidí jako much. A vody taky.

Několik faktických informací:
- jsou to nejvyšší evropské vodopády
- páté nejvyšší vodopády na světě
- každoročně je navštíví 350 000 lidí
- platí se tam vstupné (2 EUR pro dospělého, 0,50 EUR pro děti od šesti do patnácti let)

Kde vodopády najdete?
(zdroj mapky: http://www.wasserfaelle-krimml.at)

My jsme přijížděli od Gerlospaßu - platí se mýtné 7 EUR. Dostanete celodenní kartičku, na zpáteční cestě jsme tedy už neplatili (karta platí i jako slevenka do Aquacentra - zahrady u informací u vchodu k vodopádům - jsou tu nejrůznější gejzíry, vodní hry a hračky).

Zaparkovali jsme na parkovišti hned nad informačním centrem (zdarma) a po obrovských směrovkách se dostali až ke vchodu. Kasa, hlídací kontrolorka, aby bez lístku nepronikla ani myška, organizované zájezdy většinou z Německa, všudepřítomné stánky s cetkami, plyšovými medvědy a tyrolskými cerepetičkami. Restaurace, stánky s kuřaty a lavičky na každém kroku.

Cesta podél vodopádů je velmi (až převelmi) upravena, o cestičkách v lese si můžete nechat jen zdát, chodí se hezky vpravo, aby se všichni stihli vyhnout. Vyhlídková místa a terásky, odkud jsou ty nejhezčí fotky. Cedulky s informacemi, v jaké jste výšce, schody a záchody. Náročnost trasy: půl hvězdičky z pěti. Je to trochu do kopce, pravda. Ale když to zvládli Arabky, kterým koukaly jen oči (a že jich tam bylo), stejně tak jako batolata, vyškrábe se nahoru opravdu každý (a kdo ne, pro toho je dole připraven taxík a za 6 EUR na osobu vás vyveze až nahoru).

Ale abych nebyla jen sarkastická: vodopády jsou opravdu nádherné. Vytvářejí duhy, pokropí vás sprškou, jsou slyšet na dálku. Jen ta romantika s turismem nemá nic moc společného. Pár fotek, které jsme u vody vyfotili:




Oficiální stránky vodopádů najdete na této stránce.
Celý článek

Když jsme dětem řekli, že se pojedeme podívat do Kostnice, byly nadšené. A protože jsme měli na návštěvě kamarády, byl jekot slyšet z domu až ven. „To bude hustý,“ prohlašovali kluci. A bylo to hustý.

V Kostnici jsem byla už několikrát, ale pokaždé je to pro mě silný zážitek. Byli už jste v Kutné Hoře?

Dekorace z lebek, kyčlí nebo lopatek. Lustr, který je postaven ze všech kostí lidského těla. Hromady lidských ostatků a lebky s dírou. A do toho náš kočárek a tři školou povinné děti. Sestupovali jsme do Kostnice.

Samotný příjezd ke hřbitovu, na kterém stojí chrám P. Marie, je poměrně snadný. Ukazatele jsou přehledné a cesta je dobře značená. Parkuje se přímo před Kostnicí nebo v přilehlých uličkách. Jen je potřeba se dobře podívat na značku, která hlásá, že je silnice jednosměrná. Pak se člověk neotáčí a nevrací se v protisměru jako se to povedlo mně.

Kostnice má dlouhou a zajímavou historii. Už ve 13. století se vydal opat Heidenreich do Jeruzaléma pro posvátnou půdu a tu rozházel po místním hřbitově. Zpráva se rychle rozšířila a udělala z místa obyčejného místo takřka poutní. Každý chtěl být pochován na místě se stejnou zemí, na které byl ukřižován Ježíš Kristus. Poutníci z Belgie, Polska i dalších míst sem jezdili umřít. Vždyť kdo je pochován tady, dostane se do nebe. Hřbitov praskal ve švech. A když si připočítáme ještě oběti moru, kterých bylo víc než 30 000, kostí na stavbu se nashromáždilo ažaž. A když přidáme ještě oběti husitských válek, není divu, že se hřbitov rozkládal na prostranství 3,5 ha.


Jan Blažej Santini, barokní umělec, se o výzdobu postaral. Upravil předcházející uspořádání kostí (čtyři pyramidy čítající asi 40 000 kostí postavil poloslepý mnich v 16. století). Kosti pochází z lidí chudých, bohatí měšťané se nechávali pohřbít „v celku“.

V 19. století přibyla rarita. Lustr, který je postaven ze všech částí lidského těla. Vyrobil ho František Rint. Právě on vytvořil i kostěný erb, který můžete najít na všech pohlednicích z tohoto místa.


Kostnice není velká, ale přesto člověka ohromí. A do toho naše omladina. „Týjo, to je dobrý, podívej.“ „A nebolelo ho to? Koukni na tu díru v lebce?“ „Tady bych nechtěl být v noci, je to tu strašidelný.“ Jen naše nejmladší si z kostí a lebek nic nedělala. Považovala kosti za kostky a ornamenty za pěkně poskládanou stavebnici. Občas se zastavila u mříží a divila se, proč si na tu velkou hromadu nemůže sáhnout, případně ji trochu přestavět.


Větší děti jsme zase zapojili do pátrací akce. „Někde tady na stěně je z kostí složeno písmeno R – jako památka na donátora, ředitele velkostatku Reimana – najdete ho?“ A tak se děti dívaly opravdu pozorně. Všimly si i vchodu do hrobky, přímo pod obrovským lustrem. A „R“ nakonec taky našly. Musím říct, že zpáteční cesta nahoru do schodů, za světlem mi byla nakonec příjemná.

Jestli máte Kutnou Horu trochu z ruky, prohlédněte si Kostnici aspoň virtuálně. Nebo se podívejte do galerie Memento mori, najdete tam fotky z Kostnice i chrámu.
Celý článek

Při našich cestách po okolí Petrohradu jsme nemohli minout Carskoje Selo. Chtěli jsme vidět aspoň kopii tzv. osmého divu světa, Jantarové komnaty.


Jantarová komnata byla zhotovena v 18. století a umístěna v Carském Selu až do roku 1941, kdy ji ukradli nacisté. Její umělecká hodnota byla obrovská (umělecká díla z Jantarové komnaty vážila skoro pět tun). Jednalo se o desky s jantarovou výzdobou, jantarový nábytek a zlato. Ve druhé světové válce byla komnata rozebrána a odvezena do Königsbergu. Odtamtud zmizela neznámo kam. Někteří pamětníci tvrdí, že leží na dně moře, jiní, že její jednotlivé části jsou v soukromých sbírkách. Každopádně jde o záhadu, která bude asi sotvakdy rozluštěna. V Carském Selu byla otevřena kopie Jantarové komnaty. Kopie skvostů, které byly zhotoveny podle fotografií a kreseb. A právě ty jsme chtěli vidět na vlastní oči.

Z Petrohradu jsme vyjeli brzy ráno, protože místní dopravní špička bývá neúnosná. Cesta bez kolon trvá zhruba hodinu a půl, v kolonách, kdy počty pruhů na silnici ztrácejí na významu, protože auta se mačkají jedno na druhé, můžete jet po silnici M10 dobré tři hodiny. Z centra Petrohradu je to až na místo 45 kilometrů. Nenechte se zmýlit některými mapami – někde je Carskoje Selo uváděno pod jménem Puškino.

Po sjezdu z hlavní silnice M10, která spojuje Petrohrad a Moskvu, jsme vjeli do městečka Puškino. To má asi 80 000 obyvatel, takže z pohledu Rusa jde o větší vesnici. Ukazatele vedoucí k paláci jsme nepotkali, proto jsme chvilku bloudili. Cestu nám nakonec ukázal dopravní policista, který na silnici měřil rychlost jedoucích vozidel.

Zaparkovali jsme nedaleko komplexu. Měli jsme ještě čas, protože jsme jako neorganizovaní turisté měli vstup povolen až od dvanácti hodin. Pokud jedete se zájezdem, dostanete se do paláce už v deset hodin dopoledne. Vydali jsme se do zahrad, které jsou opravdu obrovské. Před palácem pečlivě udržované francouzské zahrady, ze zadní strany parky v anglickém stylu, jezírka a altánky.

V poledne jsme se dostavili k pokladnám. Jako zahraniční turisté jsme měli vstupenky několikrát dražší než Rusové. Ceny se pohybovaly v rozmezí 300 až 500 rublů (podle výběru průvodce a množství sálů – můžete si přikoupit i návštěvu lázní v zahradách). Vybrali jsme si základní okruh včetně Jantarové komnaty. V paláci je veřejnosti přístupných asi 20 komnat a prohlídka je jednosměrná, striktně určená. V každém sálu hlídá děžurná, důchodkyně s židličkou v rohu místnosti.

Velký sál, který v prohlídkovém okruhu předcházel Jantarové komnatě, nás ohromil svým leskem a majestátností. Zrcadla po jeho stranách odrážela sluneční paprsky a připadali jsme si jak v pohádce. Nástropní malba Triumf Ruska z osmnáctého století jeho velkolepost ještě podtrhávala. Oči přecházely od množství blyštivých zlatých odlesků.

A už jsme nedočkavě přicházeli k Jantarové komnatě. Menší místnost, která na první pohled není tak působivá jako Velký sál, ale při bližším prozkoumání uchvátí ještě více. Není průchozí středem, návštěvník do ní může pouze nahlédnout a krajem projít dál. Za provazy se tísnily davy lidí. Každý chtěl aspoň kopii tohoto skvostu vidět co nejdéle. Proudy turistických výprav (byli jsme v paláci v červnu, v době sezóny) nenechaly nikoho kochat se delší dobu. Ale i tak to byl zážitek.

Průvod lidí nás dotlačil až do obchodu se suvenýry, který si svou velikostí a nabídkou (ani cenami) nezadal s nabídkou suvenýrů v moderních galeriích západní Evropy. Matrjošky, knížky, obrázky, pohledy, videokazety, cetky s motivy Carského Sela nás ale k nákupu nepřesvědčily. Ale na obrovský komplex budeme ještě dlouho vzpomínat.
Celý článek

Už dlouho si říkáme, že bychom měli nějak "zpracovat" své cesty, fotky i zážitky. Protože jich je opravdu moc, nechce se nám do toho. Navíc P. je nepsavec, zatímco já sice psavec jsem, ale zase nejsem tak velký cestovatel.

Ale zkusíme to dát dohromady a postupně sem doplnit naše zkušenosti, zážitky a vzpomínky. Třeba můžou někomu pomoct ve výběru dovolené nebo můžeme upozornit na zajímavosti, které jsme cestou potkali :)

A protože má dneska P. svátek, je to taky takový malý dáreček.

Odkud budeme psát? Z východu, ze západu, z Čech - z cest autobusem, vlakem, autem, lodí nebo letadlem. Najdete tu fotky chudých vesniček i bohatých měst. Tak ať se vám tu líbí!


Celý článek

Zde je začátek mého příspěvku. A zde jeho zbytek.
Celý článek