Když jsme dětem řekli, že se pojedeme podívat do Kostnice, byly nadšené. A protože jsme měli na návštěvě kamarády, byl jekot slyšet z domu až ven. „To bude hustý,“ prohlašovali kluci. A bylo to hustý.

V Kostnici jsem byla už několikrát, ale pokaždé je to pro mě silný zážitek. Byli už jste v Kutné Hoře?

Dekorace z lebek, kyčlí nebo lopatek. Lustr, který je postaven ze všech kostí lidského těla. Hromady lidských ostatků a lebky s dírou. A do toho náš kočárek a tři školou povinné děti. Sestupovali jsme do Kostnice.

Samotný příjezd ke hřbitovu, na kterém stojí chrám P. Marie, je poměrně snadný. Ukazatele jsou přehledné a cesta je dobře značená. Parkuje se přímo před Kostnicí nebo v přilehlých uličkách. Jen je potřeba se dobře podívat na značku, která hlásá, že je silnice jednosměrná. Pak se člověk neotáčí a nevrací se v protisměru jako se to povedlo mně.

Kostnice má dlouhou a zajímavou historii. Už ve 13. století se vydal opat Heidenreich do Jeruzaléma pro posvátnou půdu a tu rozházel po místním hřbitově. Zpráva se rychle rozšířila a udělala z místa obyčejného místo takřka poutní. Každý chtěl být pochován na místě se stejnou zemí, na které byl ukřižován Ježíš Kristus. Poutníci z Belgie, Polska i dalších míst sem jezdili umřít. Vždyť kdo je pochován tady, dostane se do nebe. Hřbitov praskal ve švech. A když si připočítáme ještě oběti moru, kterých bylo víc než 30 000, kostí na stavbu se nashromáždilo ažaž. A když přidáme ještě oběti husitských válek, není divu, že se hřbitov rozkládal na prostranství 3,5 ha.


Jan Blažej Santini, barokní umělec, se o výzdobu postaral. Upravil předcházející uspořádání kostí (čtyři pyramidy čítající asi 40 000 kostí postavil poloslepý mnich v 16. století). Kosti pochází z lidí chudých, bohatí měšťané se nechávali pohřbít „v celku“.

V 19. století přibyla rarita. Lustr, který je postaven ze všech částí lidského těla. Vyrobil ho František Rint. Právě on vytvořil i kostěný erb, který můžete najít na všech pohlednicích z tohoto místa.


Kostnice není velká, ale přesto člověka ohromí. A do toho naše omladina. „Týjo, to je dobrý, podívej.“ „A nebolelo ho to? Koukni na tu díru v lebce?“ „Tady bych nechtěl být v noci, je to tu strašidelný.“ Jen naše nejmladší si z kostí a lebek nic nedělala. Považovala kosti za kostky a ornamenty za pěkně poskládanou stavebnici. Občas se zastavila u mříží a divila se, proč si na tu velkou hromadu nemůže sáhnout, případně ji trochu přestavět.


Větší děti jsme zase zapojili do pátrací akce. „Někde tady na stěně je z kostí složeno písmeno R – jako památka na donátora, ředitele velkostatku Reimana – najdete ho?“ A tak se děti dívaly opravdu pozorně. Všimly si i vchodu do hrobky, přímo pod obrovským lustrem. A „R“ nakonec taky našly. Musím říct, že zpáteční cesta nahoru do schodů, za světlem mi byla nakonec příjemná.

Jestli máte Kutnou Horu trochu z ruky, prohlédněte si Kostnici aspoň virtuálně. Nebo se podívejte do galerie Memento mori, najdete tam fotky z Kostnice i chrámu.