Nechce se mi psát Krimmlské vodopády, protože to vypadá divně. Krimmler Wasserfälle vypadá líp, ale je to německy. Stejně to všichni vyslovují jako "Krimelské vodopády". Ale to je zase špatně. Takže píšu vodopády Krimml. Každopádně jsme je navštívili minulý týden. Několik autobusů německých důchodců v bílých teniskách vyjelo též. Lidí jako much. A vody taky.

Několik faktických informací:
- jsou to nejvyšší evropské vodopády
- páté nejvyšší vodopády na světě
- každoročně je navštíví 350 000 lidí
- platí se tam vstupné (2 EUR pro dospělého, 0,50 EUR pro děti od šesti do patnácti let)

Kde vodopády najdete?
(zdroj mapky: http://www.wasserfaelle-krimml.at)

My jsme přijížděli od Gerlospaßu - platí se mýtné 7 EUR. Dostanete celodenní kartičku, na zpáteční cestě jsme tedy už neplatili (karta platí i jako slevenka do Aquacentra - zahrady u informací u vchodu k vodopádům - jsou tu nejrůznější gejzíry, vodní hry a hračky).

Zaparkovali jsme na parkovišti hned nad informačním centrem (zdarma) a po obrovských směrovkách se dostali až ke vchodu. Kasa, hlídací kontrolorka, aby bez lístku nepronikla ani myška, organizované zájezdy většinou z Německa, všudepřítomné stánky s cetkami, plyšovými medvědy a tyrolskými cerepetičkami. Restaurace, stánky s kuřaty a lavičky na každém kroku.

Cesta podél vodopádů je velmi (až převelmi) upravena, o cestičkách v lese si můžete nechat jen zdát, chodí se hezky vpravo, aby se všichni stihli vyhnout. Vyhlídková místa a terásky, odkud jsou ty nejhezčí fotky. Cedulky s informacemi, v jaké jste výšce, schody a záchody. Náročnost trasy: půl hvězdičky z pěti. Je to trochu do kopce, pravda. Ale když to zvládli Arabky, kterým koukaly jen oči (a že jich tam bylo), stejně tak jako batolata, vyškrábe se nahoru opravdu každý (a kdo ne, pro toho je dole připraven taxík a za 6 EUR na osobu vás vyveze až nahoru).

Ale abych nebyla jen sarkastická: vodopády jsou opravdu nádherné. Vytvářejí duhy, pokropí vás sprškou, jsou slyšet na dálku. Jen ta romantika s turismem nemá nic moc společného. Pár fotek, které jsme u vody vyfotili:




Oficiální stránky vodopádů najdete na této stránce.
Celý článek

Když jsme dětem řekli, že se pojedeme podívat do Kostnice, byly nadšené. A protože jsme měli na návštěvě kamarády, byl jekot slyšet z domu až ven. „To bude hustý,“ prohlašovali kluci. A bylo to hustý.

V Kostnici jsem byla už několikrát, ale pokaždé je to pro mě silný zážitek. Byli už jste v Kutné Hoře?

Dekorace z lebek, kyčlí nebo lopatek. Lustr, který je postaven ze všech kostí lidského těla. Hromady lidských ostatků a lebky s dírou. A do toho náš kočárek a tři školou povinné děti. Sestupovali jsme do Kostnice.

Samotný příjezd ke hřbitovu, na kterém stojí chrám P. Marie, je poměrně snadný. Ukazatele jsou přehledné a cesta je dobře značená. Parkuje se přímo před Kostnicí nebo v přilehlých uličkách. Jen je potřeba se dobře podívat na značku, která hlásá, že je silnice jednosměrná. Pak se člověk neotáčí a nevrací se v protisměru jako se to povedlo mně.

Kostnice má dlouhou a zajímavou historii. Už ve 13. století se vydal opat Heidenreich do Jeruzaléma pro posvátnou půdu a tu rozházel po místním hřbitově. Zpráva se rychle rozšířila a udělala z místa obyčejného místo takřka poutní. Každý chtěl být pochován na místě se stejnou zemí, na které byl ukřižován Ježíš Kristus. Poutníci z Belgie, Polska i dalších míst sem jezdili umřít. Vždyť kdo je pochován tady, dostane se do nebe. Hřbitov praskal ve švech. A když si připočítáme ještě oběti moru, kterých bylo víc než 30 000, kostí na stavbu se nashromáždilo ažaž. A když přidáme ještě oběti husitských válek, není divu, že se hřbitov rozkládal na prostranství 3,5 ha.


Jan Blažej Santini, barokní umělec, se o výzdobu postaral. Upravil předcházející uspořádání kostí (čtyři pyramidy čítající asi 40 000 kostí postavil poloslepý mnich v 16. století). Kosti pochází z lidí chudých, bohatí měšťané se nechávali pohřbít „v celku“.

V 19. století přibyla rarita. Lustr, který je postaven ze všech částí lidského těla. Vyrobil ho František Rint. Právě on vytvořil i kostěný erb, který můžete najít na všech pohlednicích z tohoto místa.


Kostnice není velká, ale přesto člověka ohromí. A do toho naše omladina. „Týjo, to je dobrý, podívej.“ „A nebolelo ho to? Koukni na tu díru v lebce?“ „Tady bych nechtěl být v noci, je to tu strašidelný.“ Jen naše nejmladší si z kostí a lebek nic nedělala. Považovala kosti za kostky a ornamenty za pěkně poskládanou stavebnici. Občas se zastavila u mříží a divila se, proč si na tu velkou hromadu nemůže sáhnout, případně ji trochu přestavět.


Větší děti jsme zase zapojili do pátrací akce. „Někde tady na stěně je z kostí složeno písmeno R – jako památka na donátora, ředitele velkostatku Reimana – najdete ho?“ A tak se děti dívaly opravdu pozorně. Všimly si i vchodu do hrobky, přímo pod obrovským lustrem. A „R“ nakonec taky našly. Musím říct, že zpáteční cesta nahoru do schodů, za světlem mi byla nakonec příjemná.

Jestli máte Kutnou Horu trochu z ruky, prohlédněte si Kostnici aspoň virtuálně. Nebo se podívejte do galerie Memento mori, najdete tam fotky z Kostnice i chrámu.
Celý článek